3. prosince 2018 AKTUÁLNĚ

Rozhovor s pracovnicí pečovatelské služby

Pečovatelka musí být k dispozici ráno, odpoledne o víkendech i svátcích… Přináším Vám rozhovor s paní Evou, která pracuje v Oblastní charitě Nové Hrady u Skutče již jedenáct let.

 

Proč jsi zvolila práci v sociálních službách?
Hledala jsem práci na částečný úvazek, protože jsem tenkrát byla ještě na mateřské. Vzhledem k tomu, že jsem absolvovala školu se sociálním zaměřením, hledala jsem zaměstnání v oboru a charita byla jednou z možností. Vedení služby mi vyšlo vstříc – ze začátku jsem pracovala tři hodiny denně, takže jsem k tomu hravě zvládala péči o děti i domácnost.

Měla jsi při nástupu nějaká očekávání? Splnilo se to, co sis vysnila, nebo bylo vše jinak, než jak sis to představovala?
Nenastupovala jsem do práce s konkrétní představou. Předtím jsem pracovala jako obsluha na benzínové pumpě a tam člověk může zažít ledasco.. Já přišla do centra pro seniory v Nových Hradech jako asistentka a asi po roce jsem přešla do pečovatelské služby.

Z čeho čerpáš energii pro další dny? Co Tě povzbuzuje?
Jednoznačně mě povzbuzují hodní klienti. Mám klienty, ke kterým se vyloženě těším, kteří mě při každé návštěvě nabijí svou upřímnou energií. Máme ale i klienty, kteří mě dokážou srazit, ale naštěstí jich není mnoho

Jaké vlastnosti by měl mít pracovník v přímé obslužné péči?
Přesně takové, jak nás to učí na kurzech – pracovník v přímé péči by měl být empatický, trpělivý… A také mít schopnost řešit nenadálé situace, protože o ty u nás není nouze. Musíme být k dispozici ráno, odpoledne, víkendech i svátcích.

 A co si budeme povídat, finanční ohodnocení také není  nejlepší.  Člověk to zkrátka musí dělat pro potěchu a ne pro peníze. Všechny pečovatelky máme sociální vzdělání, tudíž jsme profesionálky, ovšem ne každá rodina klienta k nám takto přistupuje a to nás mrzí, protože my nejsme „jen ty služky na úklid“.

Je něco zvláštního, zajímavého, na co vzpomínáš, nebo na co jsi pyšná?
Jsem pyšná už jen na to, že jsem to tady vydržela (smích). Tohle není práce, kterou by mohl dělat každý a navíc denně. Nás „držáků“ je tady čtyři, možná pět. Děláme tuhle službu už několik let.
Určitě mi vyhovuje, že práce pečovatelky není stereotyp – prostě pokaždé služba probíhá jinak, u klientů se střídáme, je to takové pestré. Navíc - našimi klienty nejsou jen staří lidé, jak si mnozí myslí. Já jsem docházela k ženě, která ve čtyřiceti letech dostala mrtvici, učila se spoustu věcí znovu a ta péče byla taky „jiná“, než u seniorů. 

Setkala ses při poskytování služby s úmrtím klienta? Jak na Tebe toto téma působí?

Za těch deset let v pečovatelské službě mi ještě žádný klient nezemřel. Tedy ne přímo při mé službě. Smrt… smrt je zvláštní, na druhou stranu s tím člověk počítá. Nemile mě překvapí, když je klient tak nějak v pořádku, cítí se celkem dobře, ale pak mi najednou zavolají, že zemřel.  Je to hrozně zvláštní, náhlé. Potom jsou tu klienti těžce nemocní, u kterých smrt očekávám a smířím se s tím lépe, než u těch, u kterých smrt přichází náhle. Pro nemocné je smrt často vysvobozením, úlevou.
Některé holky (pečovatelky) ale byly přímo u skonu klienta, nebo byly zavolány rodinou k úmrtí a pomáhaly klienta umýt, převléknout a byly vlastně oporou pro tu truchlící rodinu. I to k naší práci patří.

Změnil se za dobu působení v charitě nějak Tvůj pohled na lidi, kteří využívají naše služby?

Já ani nevím, myslím, že už trpím takovou tou profesionální deformací.. (smích)Pokud se vyskytne v mé blízkosti člověk, který evidentně potřebuje pomoci, jsem první v řadě na jeho „záchranu“. Nedávno jsem potkala staršího pána u parkovacího automatu - takového, jak se do něj musí zadat SPZ a teprve potom to vydá lístek. Ten pán byl velmi bezradný a já jsem bez rozmýšlení „přispěchala“ a jelikož jsem se s tímto automatem již setkala, pomohla jsem mu parkovací lístek obstarat. Moje dcera, která byla tenkrát se mnou, jen kroutila hlavou a podotkla něco v tom smyslu, že jsem těžce zdeformovaná… (smích).
Někdy mám dokonce pocit, že mě ti bezradní jedinci vyhledávají, jakoby ze mě to moje povolání pečovatelky vyzařovalo nebo co. Skutečně práci přenáším do běžného života i do soukromí. Často se přistihnu, že sleduji lidi kolem sebe a jakmile je někdo v nesnázích, v rozpacích, neváhám mu vykročit na pomoc. Nezůstává jen u myšlenky a u otázky „Je to moje věc, není to moje věc?“, prostě bez váhání jdu, a pokud je to v mých silách, pomůžu. Ale tohle všechno souvisí i s věkem. Moje snaha pomoci nebyla v 28 letech tak intenzivní, jako teď ve čtyřiceti. Asi je to taky tím, že mám k těm starším lidem blíže (smích).Ten pohled se zkrátka s věkem mění.

Jak bys shrnula těch 11 let v charitě? Co se změnilo?

Já jsem zaznamenala ohromný posun vpřed. Když jsem před těmi jedenácti lety nastoupila, charita už byla „rozjetá“. Ale teď co se děje, to je neskutečné. Třeba auta, kterými se tenkrát dojíždělo za klienty, to se nedá s těmi dnešními srovnat. Přístup k nám zaměstnancům, ta péče o nás je opravdu bezchybná. Jediné co nám tady vážně chybí, je zázemí. Charita jako taková se rozrůstá rychleji, než její prostory. My v tuhle chvíli nemáme ani skříňku, kde bychom se mohli třeba převléci. Moc se těšíme na nový domeček (přístavba plánovaná na rok 2019), až budeme mít to svoje.

Jak je to tedy s těmi auty, které máte k dispozici?

Máme dva terény a na ně určená auta. Naše vedoucí má pro nás dopředu naplánované služby, takže si velmi přehledně zvládáme auta předávat a vše funguje tak, jak má. Potom máme ještě auto používané především pro přesuny do osobní asistence, jezdíme například do Čisté, do Chocně, do Běstovic. Pokud není volné ani jedno z aut, používáme k přesunu vlastní auto.

Co bys vzkázala těm, kteří uvažují o práci v sociálních službách?

Určitě to, že to není jednoduchá práce a díky všem, kteří se pečovatelství věnují. Poznala jsem už spoustu lidí, kteří takřka hned utekli, protože na to neměli povahu. Vlastně ani já jsem si ve svých 18 letech nepředstavovala, že u téhle práce jednou skončím. Když jsem dokončila školu, tak jsem se dušovala, že pečovatelku, nebo něco podobného, nikdy dělat nebudu. Ale postupem času jsem k tomu dospěla a teď jsem spokojená, tahle práce je práce pro mě.